Nad Kravařemi se vypíná z dálky dobře patrná strmá hora Ronov.

p1220719 Na vrchol vedou dvě cesty. Jedna od Kravař a druhá od Blíževedel. Na vrcholu jsou rozsáhlé pozůstatky hradu. Kamenné stráně, které jsou hned pod vnější hradbou, jsou tak prudké, že poskytovaly výborné zabezpečení. Vnitřní dispozice se dají dobře prohlédnout -  věžovité stavení a pozůstatky paláce a bašt.

Název hradu Ronova připomíná tradiční znak Ronovců – zkřížené otesané větve, česky ostrve a německy ronne. Spíše než větve to byly mohutné trámy, v nichž záseky mohly být požity jako schody při stoupání na dobývané opevněné místo.

Historie hradu

Ještě před výstavbou hradu patřila k dolanskému klášteru. Když se Berkové z Lipého zmocnili ochranného práva nad Radoušovem, vystavěli zde patrně roku 1420 ochranný hrad Ronov. Jeho stavba bývá přičítána Hynku Hlaváči z Dubé a na Lipém, velkému nepříteli Husitů, horlivému pomocníku krále Zikmunda. Proslulý Jindřich (původem z Milštejna) držel Ronov jako strategický hrad a podával odtud informace do Lužice. Nějaký čas poté se dostal Ronov do držení Vilému z Ilburka, který jako zdatný válečník spolu s Vartemberky škodil svými výboji Lužičanům. Ti se proto roku 1444 vydali na velké tažení proti loupeživým rytířům na Českolipsku a Vilému z Ilburka vypálili jeho tvrz ve Stvolínkách. Zdá se, že Ronov však dobyt nebyl. Vilém bohatl a nikdo jej neodkázal porazit. Z rukou jeho dcery se Ronov dostal do držení vladyckého rodu Kurcpachů z Trachenburka , kteří však už hrad užívali jen jako lovecký hrádek, neboť si na zámek přestavěli Ilburkovo stvolínecké sídlo. Renesanční náhrobky kurcpašské rodiny se zachovaly ve zdi stvolíneckého kostela. Koncem 16.století už Ronov chátrá (posledním obyvatelem byl již Jáchym Malcán z Pencelínu, jenž ho získal sňatkem s Evou Kurcpachovou). Pustý hrad byl švédským vojskem roku 1635 úplně zničen a vypálen. Za třicetileté války se zde schovávali místní obyvatelé se svými cennostmi, byli však objeveni a proto byl hrad zničen. Litoměřičtí biskupové chtěli později zapudit strašidelné pověsti o pokladech, ďáblech světýlkách a tak vybudovali na cestě ke hradu křížovou cestu se závěrečným křížem na zasypaném paláci (1845 Augustin Hille, zároveň pán na Stvolínkách).

800px-ronov_e